Katalog
modrotiskových
forem

Modrotisk na Valašsku

Barvené tkaniny dovážené do Evropy z orientálních zemí byly velmi drahé, dostupné jen pro vyšší společenské kruhy – šlechtu a bohaté měšťany. Ke konci 17. století se objevily modré tištěné oděvy dovážené ze Siamu na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. a brzy se staly módní záležitostí. Do lidového prostředí začala technika modrotisku pronikat až koncem 18. století, kdy se stával materiál cenově dostupnějším a barvířství se začalo prosazovat i na vesnicích. Na Valašsku dosahovalo barvířské řemeslo největšího rozmachu druhé polovině 19. století. Zájem o lidové umění, zvyky a tradice během 19. století ovlivnil i textilní výrobu a projevoval se návratem k lidovým vzorům. V českých zemích vznikala řada barvířských dílen, v nichž se řemeslo dědilo z otce na syna a barvířství se provozovalo po desetiletí. Téměř do poloviny 19. století se látky potiskovaly výhradně ručně dřevěnými formami, později začali modrotiskaři využívat tiskařského stroje, tzv. perotiny, který tisk vzorů značně usnadnil (vynález francouzského inženýra L. J. Perrota (1789–1879) v roce 1834).

Barvíři patřili vedle tkalců a soukeníků k hlavním výrobcům lidového oděvu.

Technika modrotisku

Modrotisk je negativní nebo také rezervní tisk, při němž se žádaný vzor vykrývá na látce rezervní hmotou nazývanou rezerva (v minulosti však častěji pop či pap), která zabraňuje prostoupení barvy tkaninou a vzor pak zůstává v původní barvě látky. K obarvení látky na modro se používalo přírodní barvivo - indigo.

Indigo, v minulosti nazývané v lidovém prostředí indych, je přírodní barvivo rostlinného původu. Nejvyšší obsah má indigovník (Indigofera tinctoria), nazývaný též modřil, pěstovaný v Číně, v Indii a na Jávě. Poněkud nižší obsah barviva má boryt barvířský (Isatis tinctoria) rostoucí i u nás. Rostlina borytu obsahuje přírodní pigment indigo, barvící na modro, který se z rostlin získává fermentací (kvašením). V Evropě se začalo indigo objevovat sice už ve 12. století, avšak významu nabývá až o čtyři století později a k všeobecnému rozšíření dochází až v 19. století. V roce 1870 bylo vynalezeno indigo syntetické, které začalo postupně vytlačovat barvivo přírodní. V důsledku toho rozsáhlejší pěstování indigovníku ve 30. letech 20. století téměř zaniklo. Indigo je ve vodě nerozpustné, patří mezi tzv. kypová barviva, která se redukčním procesem převádějí na rozpustnou sloučeninu, jež působením vzdušného kyslíku oxiduje a zabarvuje se modře. K barvení tkanin se používalo i mnoho jiných rostlin a přírodnin, např. mořena barvířská (Rubia tinctoria) barvící červeně na odstín nazývaný turecká červeň; květy šafránu se používaly na žlutou barvu; olšová kůra byla pro svou snadnou dostupnost často používanou přírodninou barvící černě apod. V minulosti získávali barvíři indigo od cechovních barvířů z měst nebo směnným obchodem od formanů. Např. Jan Pechanec kupoval zpočátku indigo dovážené z Berlína v tuhých hranolcích, jež se musely rozetřít na prášek, a teprve z něj se pak připravovala barvící lázeň. Na tření se používala železná nádoba (tzv. rajčula) s kulatým dnem a dvěma rovnými držadly, posazená na slaměném věnci, do níž se vkládalo tuhé indigo spolu s několika železnými koulemi a trochou vody. Otáčivým pohybem hrnce se postupně rozetřelo. Později se přiváželo indigo tekuté v sudech od firmy Formánek z Prahy, což výrazně usnadnilo tuto namáhavou práci.

Vzory, které neměly být obarveny indigem, se vykrývaly několika způsoby: potiskováním rezervní hmotou nebo vázáním, šitím či zauzlením látky. Tzv. vyvazováním vznikaly vzorky jednoduché, ale originální. Látka se před barvením různými způsoby skládala, prošívala, stahovala nebo svazovala, přičemž vázání a prošívání muselo být pevné, aby barva určená místa neprostoupila. Vzory po obarvení pak sestávaly z rovných linií, vlnovek, teček, čárek, nepravidelných čtverečků či trojhránků nebo jejich kombinacemi. Látky před barvením technikou vyvazování si pravděpodobně připravovali sami barvíři nebo jim pomáhaly jejich manželky, dcery apod. Oděvní součásti, zejména zástěry nazývané fěrtochy, barvené touto technikou se zachovaly např. z oblasti Hané.

Potiskování látek se provádělo pomocí dřevěných tiskařských forem rezervní hmotou - papem (z něm. papp – lepidlo). Základem papu byla směs hlinky s vodou, do níž se jako pojidlo přidávala arabská guma (pryskyřice získávaná z některých druhů akácií), která mohla být nahrazena vaječným bílkem. Další příměsí byla chemikálie, obvykle slabý roztok kyseliny sírové, která bránila absorbování barviva tak, aby neprostoupilo do plátna. Směs musela být dobře promíchaná. Barvíři měli svoje receptury na barvení látek, které drželi v tajnosti, aby se nedostaly ke konkurenci.

Modrotiskových forem měl každý barvíř celou škálu. Měly obvykle čtvercový tvar, v rozích byly vsazeny hřebíčky nutné pro orientaci při tisku vzoru. Nejstarší formy jsou celodřevěné se vzorem vyřezávaným do horní vrstvy dřeva, mladší mají vzory kombinované (dřevo – kov) nebo jsou celokovové, sestavené z mosazných hrotů a plíšků. Vzory dřevěné sestávají z jednodušších motivů, kovové jsou složitější a bohatší. Před potiskováním vzoru se musela látka správně připravit - vybílit, vyvařit, zbavit apretury, vymáchat v louhu, trochu naškrobit (aby rezervní směs zůstala na povrchu a nepronikala příliš hluboko do vláken) a dohladka vymandlovat. Takto připravená se rozložila na stůl potažený několika vrstvami houně a bílým plátnem. Následoval samotný tisk vzoru dřevěnými formami. Tištění vzoru je práce namáhavá a náročná na přesnost. Forma se musí na látku klást pravidelně vedle sebe tak, aby vzor navazoval a současně stejnoměrně přitlačovat, aby se otiskl v celé ploše. Pap na potištěné látce musí ztuhnout a dozrát, což mohlo trvat i několik dnů. Teprve potom mohl barvíř přejít k samotnému barvení.

Potištěná látka se zavěsila na železný barvířský kruh - ráf a s pomocí kladky se spouštěla do připravené barvící lázně - kýpy. Přibližně v patnáctiminutových intervalech se ponořovala do kýpy a vytahovala na vzduch, kde se reakcí se vzdušným kyslíkem barvila modře. Sytost barvy závisela na počtu ponoření do lázně, tmavě modré se dosáhlo při šesti až osminásobném ponoření. Během barvení barvíř poklepával a porovnával látku hůlkou, zvanou kilštok, aby se vrstvy nelepily k sobě a zabránil tak případným flekům a nestejnoměrnému zabarvení. Po žádaném obarvení látky se přebytečné barvivo odstranilo mácháním ve vodě. Dalším krokem bylo odstranění papu, jehož se dosáhlo ponořením do slabého roztoku kyseliny sírové. Následovalo opět máchání ve vodě, škrobení, sušení a konečnou úpravou látky bylo mandlování.

Barvilo se plátno tkané doma na tkalcovských stavech i plátno tovární výroby, lněné, bavlněné (nazývané mušelínové) a grádlové (s vetkaným vzorem). Za nejvzácnější byly považovány fěrtochy tištěné na grádlu, které se nosily jen ve dnech svátečních. Ženy mívaly i několik fěrtochů, které nosily pro různé příležitosti – na všední den, do kostela, k muzice. Vzory si vybíraly ze vzorníků, které měli barvíři natištěné na pruhu látky nebo přímo na stěně, někteří měli vzorové knihy s listy černého papíru, na nichž byly očíslované vzory natištěné bílým papem. Obliba vzorů se proměňovala, ovlivňovaly ji místní zvyklosti, rodinné tradice i věk žen.

Někteří barvíři barvili i plátno na vrapované (skládané) černé zadní sukně, nazývané kasanky nebo šorce. Plátno na kasanky se silně škrobilo a glančilo (vyhlazovalo tzv. glančákem - skleněným kolečkem upevněným v dřevěné rukojeti), čímž se dosahovalo lesku látky. Jiní řemeslníci zase barvili pouze huně (vlněné sukno), těm se říkalo huňařé. Z červené huně se šily mužské vesty - bruncleky, z modrofialové kalhoty - nohavice, ze zelené mužské kabáty - župice a z huně barvy hnědé tzv. buré - haleny.

Aby nedošlo k záměně, označovali barvíři plátno zákazníků dřevěnými cejchy nebo kovovými značkami. Cejch je v podstatě dřevěný kolíček, dlouhý 5 až 10 cm, rozdělený v polovině plochými zářezy tak, aby tyto do sebe zapadaly. Na jednom konci má cejch po obvodu zářez, za který se provázkem přivazoval k plátnu, druhý díl si převzal zákazník a při převzetí se jím musel prokázat. Dřevěné cejchy z dílny rožnovského barvíře Martina Janíka, dokládající starší způsob označování látek určených k barvení, se nacházejí v muzejní sbírce. Od poloviny 19. století začali barvíři používat spíše kovové značky – štítky s vyraženým číslem a monogramem barvíře, vyráběné ve dvou stejných kusech, z nichž jeden se přišil k plátnu a druhý dostal zákazník. V případě ztráty jednoho z dílů dřevěného cejchu nebo kovové značky byl zbývající díl vyřazen z oběhu.

Barevnost

Nejčastěji barvili barvíři látky na modro s bílým vzorkem. Poměrně snadno dosáhli světlemodrého vzoru na tmavě modré půdě. Tkanina zabarvená do světlemodrého odstínu se potiskla vzorem a následně barvila do tmavě modré barvy. Světlemodré vzory často se objevovaly na krojových zástěrách žen na Valašsku a ve Slezsku, na jižním Valašsku byl oblíbený modrý odstín vzoru, tzv. zachoděný, což byl modrý vzor na tmavě modré půdě, v níž se téměř ztrácel.

Dvojbarevný vzor v kombinaci bílé a světlemodré na tmavě modré půdě získávali barvíři dvojím barvením. Nejdříve se na nebarvenou látku nanesl vzor, který měl zůstat bílý, látka se zabarvila na světle modrou, natiskl se další vzor a látka se dobarvila do tmavě modrého odstínu. Tato barevnost vzoru byla oblíbena rovněž na Valašsku, ve Slezsku a také na Slovensku.

Při vícebarevném tisku využívali barvíři různých chemických sloučenin. Byl to však mnohem složitější proces vyžadující zkušenosti a hlubší znalosti z oboru chemie. Barvíři tiskli vzory v různých barevných kombinacích: bílé - světlemodré, bílé – oranžové, žluté - zelené, světlemodré – žluté, světlemodré – žluté – zelené, červené – bílé, červené v modré půdě. Nejčastěji se však na lidových krojích můžeme setkat s tmavě modrými modrotisky se vzorem bílým, světlemodrým, žlutým nebo s dvojbarevným vzorem v kombinaci bílé – světlemodré či žluté – zelené barvy.

Ve starších dobách se žluté barvy vzoru dosahovalo následným barvením již modře obarvené látky s bílým vzorkem (při použití mořidlového papu s obsahem kysličníků kovů) v roztoku dubu barvířského, od konce 19. století pak s využitím dvojchromanu draselného (s použitím papu obsahujícího sloučeniny olova). Zeleného vzoru se dosahovalo tak, že rezervou na žlutý vzorek se potisklo plátno světlemodré, v roztoku dvojchromanu se pak vzor zabarvil zeleně. Žlutozelené vzorky se vyskytovaly na slováckých zástěrách a na slovenských sukních. Při této barevnosti se používalo bleděmodré plátno, na něž se tiskly vzory dvěma různými rezervami – pro zelenou barvu s příměsí olovnatých sloučenin, pro žlutou barvu s příměsí chromové žluti a dvojchromanem. Zelené a žluté vzory na zástěrách, nazývaných prešpurské fěrtochy, byly oblíbené ve Starém Hrozenkově a okolí. Podobně šátky se žlutým vzorem nebo kombinace žlutého vzoru se zeleným označované jako prešpurské šátky byly oblíbené v okolí Valašských Klobouk.

Docílit barvy oranžové bylo poměrně složité. K potisku vzoru se míchala rezerva s příměsí červeného klejtu (oxidu olovnatého) a sušila se minimálně dva dny v teplém a vlhkém prostředí. Po obarvení indigem procházela látka ještě horkým vápenným roztokem a chromovou lázní. Tkaniny na šátky s oranžovými vzory na tmavě modré půdě se tiskly například v dílně Jana Pechance ve Valašských Kloboukách, říkalo se jim polské, neboť je vyvážel do polského Krakova. 

Využití modrotisku

Modrotisk se stal už v první polovině 19. století nezbytnou součástí ženského všedního oděvu. Šily se z něj zejména zástěry do pasu – fěrtochy šátky, ale také sukně, kabátky do pasu – jupky nebo povlaky na peřiny a polštáře.

Použitá literatura:

Peřinková – Coufalová, Eliška: Pechancova barvírna modrotisku, Vlastivědné kapitoly z Valašskokloboucka, 1966/1 sv., s. 47.
Stránská, Drahomíra: Lidové barvené a tištěné tkaniny. Národopisný věstník českoslovanský, roč. XXXI, 1949 – 1950, vyd. Národopisná společnost českoslovanská, Praha 1950, s. 249.
Stránská, Drahomíra: Vzory lidových modrotisků. Český lid, 1951, s. 18.
Vydra, Josef: Lidovost a užitkovost modrotisku. Český lid, r. 5, č. 7 – 8, 1950, s. 170.